Žalostná postní tragedye ve čtyry actus rozdělená ADAMA MICHNY Z OTRADOVIC | Literátské bratrstvo dnes

 
 
 
 

Žalostná postní tragedye ve čtyry actus rozdělená ADAMA MICHNY Z OTRADOVIC

Je strhující, jak se Michna něžně a s úžasně nadčasově vyjádřenou úctou dotýká tak jemných koutků lidské duše, že o nich v brutalitě „moderní doby“ už skoro ani nevíme. Jde o echo tichounkého volání neměnné Boží krásy; a schopnost ho slyšet je tak silně a zároveň jakoby s ostychem do nitra člověka vtištěna, až se tají dech. Mnozí na tento hlas už zapomněli, dokonce říkají, že žádný hlas už není (žijeme přece v 21. století), ale to není pravda; je jenom přehlušen, stále nás volá – volá z místa vedle srdce, z místa, které každý z nás zná – a s pokornou trpělivostí čeká, až ho zaslechneme. Stále zní – díky Bohu – v člověku každého věku a zdá se, že v našich dětech se začíná ozývat sebevědoměji.

Adam Michna z Otradovic Česká Mariánská muzika

Arr.: Jiří Churáček

Sóla: Mikoláš Troup, Iva Hošpesová, Zdeňka Litvanová

Orchestr Literátského bratrstva složený ze studentů Konzervatoře České Budějovice a HAMU a sbor LBdnes řídí Jiří Churáček

Partitura k objednání zde pod heslem S Kristem trpícím a umirajícím společnost

A. Michna Žalostná postní tragedye ve čtyry actus rozdělená

Zde, zde se chtěj dát najíti, dcero jeruzalémská,
sem, sem nemeškej přijíti, ó Ráchel izraelská.

Ejhle, v jaký svého Syna oblékla Matka smutek,
ach, která toho vinna zasloužila neb skutek?

Jak hlava korunovaná, na niž se zástup dívá?
od kterých jest zohavená? na nižto katan plivá.

Ach pohleď, pohledˇ, teď tvůj Král, z tisícův jeden milý,
jak mnoho jest pro tě vystál, srdce tvé nezakvilí?

Z lůžka převelmi ouzkého, z tvrdého totiž kříže,
patře na tebe křehkého, zůve přistoupit blíže.

Jak slíčný kvítek červený, nad samý sníh bělejší,
vprostřed trní tak zbarvený, nade všecko milejší.

Aby se tobě zalíbil ten kvítek velmi krásný, vší barvu sobě oblíbil v pašiji kvítek jasný.

Přistup, když jest v utrpnosti, však chceš-li přistoupiti, učiníť to máš z věrnosti a tak můžeš vstoupiti.


Ó lásko, lásko, Kriste můj, jaké vidím divadlo? Ach, jaký jest to triumf Tvůj? to-li Tvé obyvadlo?

Jak se někdejší změnila síla, vážnost, statečnost, ach, ach, jak se proměnila ta Tvá obrová mocnost!

Zdaliž očí mých jest omyl, že jest taková změna? Jak jsi první slávy pozbyl, neb jest hrubá proměna.

Známo jest mně rozkázaní, nímžs moře upokojil, povědomo Tvé kázání, nímžs žížnivé napojil.

Ach, kde jsi se, sílo, děla? Ach, jak brzo jsi ušla: kdes se tak rychle poděla, která jsi sotva vzešla?

Které vymyslil soužení svět, tys je míle snášel: ještě máš po nich toužení, aby člověk v ráj přišel.

Nebs trestání lidu všeho na ramena svá vložil, sáms pokutu za hřích jeho Otci tvému položil.

Mezi zločinci nevinný, Bůh jsa mezi stvořením, lid miluje, jenž byl vinný, jda jednou cestou za nim.

Bez zbroje mezi zbrojnými, nemocný v válce stojí, koří se před nemocnými, an se jej peklo bojí.

Ježíši, obrana moje, kde statečnost se děla? Správce všelikého boje, kde se Tvá moc poděla?

 

Ó kráso, kráso, jsouc z nebe, již, již se nestkvíš více, jaká mrákota dnes tebe zastřela a tvé líce?
Ach světlo jest uhašené svíticí světu všemu, jak ukrutně udušené!
Tvář jest v cestě KAŽDÉMU.

Ó Ježíši, těla tvého kdo tu podobu pozná? tak velice zraněného, ach, není rovnost žádná!
Když Tě vidím přítomného, za přítomného nemám, jakožto nepřítomného
v každé straně Tě HLEDÁM.

Ten, který hory přenášel, pahrbky přeskakoval. Z velryby svaté vynášel, v břiše jejim je choval.
Nyní vzal na se těžkosti, to vše pro hříchy naše, mnohé snášeje ouzkosti,
by duše spasil NAŠE.

Jsa prvé nepřemožený, jak jsi se dal přemoci? Zdali láskou vymožený jsi? Ej, žádný spomoci
tobě nemůž, leč dosáhneš, po čem jsi zdávna dychtěl: a nás z všech hříchův vymůžeš
a stane se CO JSI CHTĚL.

 

Ach! ó nešťastnou hodinu, ach, chvíli velmi hořkou!
Pilně slyšte tu novinu, slyšte spravedlnost božskou.

Kterou uvařil v radosti polivku Adam v ráji,
jedl ji Pán do sytosti, a to žádný nehájí.

Noé z kořene vinného požíval jest ovotce:
světa Spasitel, vnuk jeho, napojen žluči hořce.

V betsabejské růži krásnou zahradě David trhal,
smrti pokutu ohavnou synáček na sebe vzal.

Ó vinna blahoslavená! Ó vinna nejšťastnější!
která Kristovou placená jest krvi nejsvětější.

Ach, ach, mrtvé, zasypané v zemi Tělo teď leží:
teď všech zboží zakopané, ať tomu každý věří.

U hrobu my žalostivou budem notou zpívati
a vždycky památkou čerstvou smrt Páně zpomínati.

Ó pocestný světa toho, kteří tou cestou běží,
ať ví, že teď tělo jeho, jenž Syn Boží jest, leží.

Třidcet tři léta živ byl, nadto měsíce čtyry,
po třech dnech vstát z hrobu zvolil, ty buď vždy stálé víry.