LBdnes jako společenství | Literátské bratrstvo dnes

Rozlehlý vrch severovýchodně nad dnešním městem byl nepochybně od pravěku hrazen a kronikář Kosmas (+1125) tu připomíná hrad, jež v 10. století vyznačoval nejzazší jihozápadní hranici panství libických Slavníkovců. Po příchodu křesťanství do Čech byl na západním vrcholku hradiště zbudován kostel ke cti sv. Jana Křtitele (místu se dodnes říká „Na Jáně“) - je to zasvěcení, které patří k nejstarším u nás vůbec. Hradiště chránilo prastarou cestu od šumavských hor do nitra země, dosud patrnou v půdorysu města. Kolem jejího rozvětvení jistě velmi brzy vznikla tržní osada s kostelem sv. Václava, na niž pak někdy v polovině 13. století navázalo „nové měst“, zbudované už na pravidelném půdorysu kolem čtvercového náměstí s ulicemi, vybíhajícími z nároží. Tehdy také starý kostel sv. Václava přestal být farním a fara byla přenesena k nově vystavěnému kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Kult Panny Marie se v městě rozvíjel od sklonku 13. století, jistě pod vlivem zlatokorunského kláštera, jemuž Netolice, až do husitských válek, patřily. Reliéf Madony se objevil i na městské pečeti (prvý doklad je z r. 1390) a - jak ukazuje množství obrazů i psaných zpráv - uchylovali se zdejší měšťané ke své ochránkyni i v následujících staletích.

Dobu vzniku svatováclavského kostela bezpečně určit nedovedeme a nejisté je dokonce i jeho původní zasvěcení. K zamyšlení nás vede přístavba kaple sv. Michala na severní straně kostela. Připomíná se sice až do sklonku 16. století, ale pro tuto dobu je její zasvěcení naprosto netypické. Jestliže kult sv. Jana Křtitele na hradním vrchu symbolizoval přijetí křtu dotud pohanské země, pak úcta k nebeskému archistratégu Michalovi byla přímo vyjádřením boje proti pohanským pověrám, reprezentovaným poraženým ďáblem.

O michalské úctě slyšíme na třech nejstarších hradištích v zemi - na Tetíně, v Praze a ve Staré Boleslavi. Na Tetíně dává podle legendy stavět kostel sv. Michalu už počátkem 10. století zlá kněžna Drahomíra nad hrobem sv. Ludmily. Nechtěla prý, aby zázraky, jimiž jistě bude místo pohřbu oslaveno, byly připisovány zavražděné světici, nýbrž vévodovi andělů. V Praze víme před počátkem 14. století o čtyřech michalských kostelích, a to na nejexponovanějších místech: pod pražským hradem, uprostřed Starého Města, pod Vyšehradem a ve vsi Opatovicích, již později pohltilo Nové Město. K tomu je třeba přičíst prastaré michalské zasvěcení sakristie svatovítské katedrály a archandělův oltář na Vyšehradě. Ve Staré Boleslavi je vzpomínkou na tento kult vyprávění legendy o přípitku sv. Václava sv. Michalu v předvečer mučednické smrti a nadto archandělova renesanční socha, osazená v nároží věže svatováclavské basiliky. Uvážíme-li po všech těchto dokladech význam netolického hradiště, můžeme jistě vyslovit otázku, nestál-li původně v podhradí michalský kostelík (možná rotunda), k němuž byl kostel sv. Václava teprve dodatečně připojen.

Ovšem pro nejstarší dobu jsou historické údaje o kostele nanejvýš stručné. Do počátku 15. století byl spravován zlatokorunským klášterem a od r. 1420 Rožmberky. Teprve od r. 1475 běží zprávy ve schwarzenbergském archivu v Třeboni. Asi r. 1470 se zmocnil Netolice, dotud držených Janem z Rožmberka, rytíř Jindřich Roubík z Hlavatec. Nejspíš při jeho útoku došlo k vypálení kostela sv. Václava a Jindřichův otec Oldřich si na to stěžuje krumlovskému purkrabímu Kunrátovi z Pertoltic ve dvou pěkných českých listech z 8. a 11. dubna 1475. V prvním se píše, že jistý kněz, poddaný Rožmberkův, má vzácné kortiny (ozdobné závěsy či koberce, užívané k okrášlení oltářů): „A také já bych velmi rád, by ty kortény mohly ostati při Svatém Václavu a při Matce Boží v Netolicích, neb jich jest daleko potřebněje, než do Třeboni, neb jste Svatého Václava kostel spálili, i pomáhejž k tomu, ať jest zase spravedlno…“ Druhá stížnost je ještě ostřejší: „…i nevypálil jsem já Svatého Václava kostela, ale kdož sou příčina a pomocníci vypálení Svatého Václava kostela, ti sou povinni ho zase napravovati, o snad ten žák (kněz, který má korteny) byl také a že je křižovník. I zdáloť by se mi, žeť by bylo velmi podobné, byť mohly ty Corteni u Svatého Václava ostati.“ K tomu připomeneme, že ještě r. 1710 je v inventáři kostela uvedeno „21 šátkův vyšívaných na kámen k voltáři, ubrusů na voltáře starý 16 a jedno antipendium (čelní závěs před oltářní mensou) kožený malovaný.“ (Tato krásná pozdně renesanční práce s obrazem Madony uprostřed je nyní uložena v českobudějovickém museu.)

R. 1592 bylo Janu Benýdkovi povoleno, aby si při kapli sv. Michala „stavená k pohřbu vystavil“ a r. 1597 byl kostel v duchu tehdejší náboženské snášenlivosti propůjčen Českým bratřím. Hrozný požár r. 1619 při dobývání města císařskými kostelu téměř neuškodil, a proto byl kostel znovu užíván jako farní, než po polovině 17. století došlo k opravě děkanského chrámu. R. 1653 byla postavena nová kruchta pro české literáty. R. 1677 maloval novou kazatelnu Jan Havránek a štafíroval ji zlatem, stříbrem a střídavě bílým a modrým mramorováním. V r. 1709 - 1710 byly konány přípravy pro novostavbu kaple sv. Michala. Nejprve bylo třeba z ní i ze sousední, už velmi zchátralé, kostnice vyvézt množství kostí, ale pak už stavba, podle návrhu krumlovského palíra, rychle pokračovala a kaple byla benedikována r. 1715. Při velké opravě kostela r. 1719 byla podle návrhu krumlovského palíra Jana Dominika SPacii dostavěna věž, jejíž horní patra byla dosud dřevěná, zdivo lodi zvýšeno o loket a loď, dotud krytá trámy, dostala rákosový strop. R. 1729 byl pořízen nový hlavní oltář prací truhláře Fr. Lockenmeyera z Netolic, sochaře Jana Ferdinanda Rupotze z Omleničky a štafíra Fridricha Ferdinanda Weissera sumou za 407 zl. Posledně byla věž opravena v létě r. 1994. Při slohovém rozboru stavby lze s určitostí říci, že dolní část představené věže a zdivo obdélné lodě je v podstatě románské. V patře věže byla patrně panská tribuna s vchodem na kruchtu, jejíž pilíře byly později osekány. V lodi se zachovalo úzké románské okénko na severní stěně, v baroku patrně zazděné a dnes viditelné pouze zevně. Loď měla nadto i figurální výzdobu, jak ukazuje lidská polopostava, trčící z jejího severovýchodního rohu. Datovat tuto stavbu je obtížné a předběžně se musíme spokojit s jejím rámcovým vsazením od sklonku 12. do počátku 13. století. Z podvěží byl do lodi asi v polovině 14. století prolomen bohatě profilovaný gotický portál. Snad ještě předtím - přibližně ve třetině 14. století - byl k lodi přistavěn nový presbytář, pětiboce uzavřený. K časnému datování jeho stavby ukazují poměrně těžká, vyžlabená žebra klenby, navazující na široký triumfální oblouk jedním křížově klenutým polem, za nímž následuje paprsčitě klenutý závěr. Žebra spadají na kalichové konsoly, jen za hlavním oltářem vidíme místo konsoly vpravo fantastické, hřbetem obrácené zvířátko, vlevo nejspíš neumělou lidskou masku. Tři úzká hrotitá okna v presbytáři jsou bez kružeb, zato jejich špalety zdobí nejspíš původní malba: po jižní straně s motivem vinných haluzí s hrozny, uprostřed s barevným diamantovým vzorem a vlevo opět s motivem větve s listovím. Mnohem křehčí malba klenby, opět s dekorativními rostlinnými modely, pochází nejspíš až z doby po polovině 16. století. Na ostění gotického sanktuáře schrány pro svátosti v severní zdi presbytáře se dvakrát opakuje rožmberská růže a růžičkami je poseta i jeho původní kovaná mřížka. Po jižní straně má presbytář nízký půlkruhově uzavřený vchod do přilehlé sakristie, druhotně klenuté valeně s lunetami. V patře sakristie je panská oratoř, přístupná šnekem (točitým schodištěm) na západní straně a do lodi otevřená plochým obloukem, nasedajícím na bohatě profilovanou římsu. Čelo triumfálního oblouku zdobí alianční erb Eggenbergsko - Schwarzenbergský s datem 1695. Strop lodi byl roku 1749 vymalován malířem F. V. Limmerem výjevy se svatováclavské legendy. Malíř, jinak neznámý, byl nejspíš příslušníkem rozvětvené rakouské umělecké rodiny a zanechal svoji signaturu „Anno 1749 F. V. Limmer Mal. in Mar.“ na výjevu říšského sněmu. S půvabnou neumělostí, ale zato s velkým vlasteneckým důrazem je ve velkém středním kruhu vymalován sv. Václav, chránící Netolice. Svatému knížeti podává zbrojnoš (bl. Podiven?) kopí s praporcem a z druhé strany opatruje andílek jeho štít s orlicí. Světec stojí nad městem, v jehož středu vidíme svatováclavský kostel. Nad městem vlaje nápis „DVX faX LeX praesIs WenCesLae MIhI“ (zhruba: Vládou, světlem a zákonem mne chraň, sv. Václave!) Chronogram (letopočet římskými číslicemi) datuje malbu k roku 1748. Dva prosebníci rovněž žádají světce: „Conservaque duces nostros et extolle regeque illos“ (Zachovej naše vládce, pozdvihuj a veď je). Klečící donátor vpravo (snad kněz) volá: „Ora pro nobis“ (Oroduj za nás). Vskutku jen vzácně najdeme tak vřelé sepětí města se svatým dědicem české země. Svatováclavská legenda sama začíná přívětivým výjevem nejblíže k presbytáři - v kruhu je malován světec jako chlapeček klečící před oltářem a vyučovaný svou bábou sv. Ludmilou základům křesťanské víry. Druhý kruhový výjev po jižní straně ukazuje světce za stolem, u nějž sedí dva muži, z nichž jeden čte a druhý píše, zatímco do dveří vchází žena se dvěma dětmi a třetím na ruce. Nejpravděpodobněji jde o ilustraci textu legendy, vyprávějící, že sv. Václav své služebnictvo „až do posledního kuchtíka“ naučil číst a psát, vdovy a sirotky těšil a obdarovával. Výjev před kruchtou ukazuje slavnou chvíli, kdy světec na říšském sněmu dostává od císaře Jindřicha rameno sv. Víta, jemuž pak zbuduje na pražském hradě chrám. Protější malba zachycuje hostinu na hradě ve Staré Boleslavi ve chvíli, kdy světec připíjí z kalicha archandělu Michaelovi, jenž bude mít nazítří svátek. Je příznačné, že byl vybrán právě tento výjev na místě mnohem obvyklejšího Zavraždění světce - nejspíš se v něm obráží svatomichalská úcta. Poslední scéna v kruhu (po severní straně) ukazuje světce, jenž se na oblaku zjevuje vlastní sestře Přibyslavě, aby jí ukázal místo, kde leží ucho, jež mu bylo před smrtí uťato. Legenda vypravuje, že když bylo vskutku nalezeno, přirostlo k mrtvému tělu světce. (Zde jde jistě o vzpomínku na Kristův zázrak, který obdobně za svého zajetí v Getsemanské zahradě vyhojil jednoho z biřiců, jemuž uťal sv. Petr ucho při obraně svého Mistra.)

Zařízení kostela je velmi pěkné, převážně barokní. Hlavní oltář pochází z údobí vrcholného baroka. Jeho stavbu zbudoval r. 1729 netolický truhlář Fr. Lockenmayer za 170 zl., řezbářskou práci vykonal do r. 1732 Jan Ferdinand Rupotz (Rapot) za 170 zl. (Táž dvojice dodala i zařízení kostela v Brlohu a Rupotz nadto pracoval i v Kájově a v Českém Krumlově.) Dynamicky vypjatá architektura oltáře má uprostřed (na místě původního) obraz sv. Václava od J. Tilla z r. 1885, po jeho stranách za točenými sloupy stojí dva patroni českého království: právě kanonizovaný (1729) sv. Jan Nepomucký, držící levicí kněžský biret, a sv. Josef, nesoucí Ježíška. Otevřenému gestu jeho pravice chybí původní lile panické čistoty. Sochy charakterizují Rupotze jako robustního následovníka pražského expresivního řezbářství. Nad hlavním obrazem je alianční erb Schwarzenbergsko - Lobkoviczký. Vprostřed nástavce je, snad původní, obraz Nejsvětější Trojice, chráněný dvěma velkými cheruby a dvěma putti.

Při severní straně presbytáře stojí novogotický oltář sv. Ludmily s obrazem od G. Kratzmana, přízený r. 1854. Oltář je náhradou za starou gotickou archu, již netoličtí získali ze zrušeného dominikánského kláštera v Českých Budějovicích. Kníže Schwarzenberg si však tuto překrásnou památku kolem poloviny 19. století vyžádal pro svou zámeckou kapli na Hluboké, kde je umístěna dodnes.

V čele lodi na evangelijní (severní) straně stojí historicky a umělecky výjimečný oltář Panny Marie, připomínající trojdílným rozvržením ještě gotickou archu, ovšem v manýristické úpravě. Kostelu ho daroval cech ševců a krejčích (jejich znak jsou pod křídly oltáře) patrně v době, kdy byl kostel po zhoubném požáru znovu užíván jako farní (kolem r. 1630). Víme-li, že z času třicetileté války téměř nemáme památek, tím výše oceníme ušlechtilost tohoto díla.

Nad mensou, krytou barokním malovaným antipendiem, vyrůstá lehká, v podstatě ještě renesanční architektura, členěná kanelovanými a v dolní třetině ornamentem zdobenými sloupy. V duchu starší tradice má nad mensou predélu s deskovým obrazem Zvěstovaná Panny Marie a výše ústřední velký obraz P. Marie Nanebevzaté - Assumpty na měsíci. I tento typ je převzat z české gotiky, ale živým, pozdně renesančním pojetím, prozrazuje výborného malíř, snad téhož, který pracoval pro tehdejšího španělského majitele Vodňan Baltasara Marradase. Po stranách stojí sochy sv. Jakuba (v poutnickém oděvu) a sv. Anežky římské, nesoucí jehňátko (lat. „Agnus“ a latinské jméno světice „Agnes“). Obě řezby názorně ukazují přechod od pozdně renesančního k raně baroknímu pojetí tvarů. Nástavec s obrazem Korunování P. Marie, chráněný postavami andělů s pochodněmi, vrcholí emblémem IHS (Iesus hominum Salvator - Ježíš, Spasitel lidstva). Byl to oblíbený znak jesuitů a můžeme se dohadovat, že oltář vznikl v době, kdy za nedostatku kněží spravovali netolickou faru krumlovští jesuité.

Protější oltář sv. Linharta (Leonarda) patřil k výzdobě michalské kaple a je jistě dílem stejným řezbářů, kteří v kapli kolem r. 1710 provedli hlavní oltář. Výtečně je řezáno rámování oltáře plastickým akantem se stuhou a poměrně dobrá je i ústřední postava světce, ochránce selského dobytka, za nímž jsou vskutku malovány krávy, ovce a netolický koník. Zato až s úsměvnou naivitou jsou provedeny sochy obou jezdeckých světců po stranách - sv. Jiří s drakem a sv. Martina, jež půlí svůj plášť, aby mohl obléci chudáka. Obě připomenou lidové pernikářské formy či hrací karty, obě však mají, při vší neumělosti, kus lidové poezie. Dodatečně byl k vrcholu oltáře připojen medailon s barokním obrazem sv. Matěje a asi v polovině 18. stol. byla jeho mensa kryta antipendiem, zobrazujícím Krista jako Dobrého pastýře.

Upomínkou na netolické Bratrstvo sv. Barbory jsou čtyři svícny s nápisy „S. Barbara1752“ raně barokní formy s boltcovým ornamentem. R. 1677 vymaloval blíže neznámý malíř Jan Havránek (pracující r. 1674 i pro děkanský kostel) obrazy čtyř evangelistů (Matouše, Marka, Lukáše a Jana) na řečništi, Petra a Pavla na zábradlí schodů a sv. Václava při zdi triumfálního oblouku. V presbytáři visí tzv. vera effigies (pravá podoba) sv. Prokopa - kopie sázavského milostného obrazu z r. 1638, provedená v 18. století a hrubě obnovená. V podkruchtí visí pozoruhodný obraz Nanebevzetí Panny Marie, malovaný na desce a signovaný dole písmeny „ZJS“. Zcela výjimečně je na něm posazení lemu Mariina roucha polodrahokamiý, dnes zachovanými jen zčásti. Zdá se, že tato malba vznikla kolem r. 1730 pro hlavní oltář děkanského kostela, ale určitější soud bude možno vydat až po její restauraci. Naproti ní je umístěn rovněž Mariánský obraz, tentokráte růžencový, na němž je pod Madonou shromážděná modlící se netolická obec s knězem v čele. Naivně důkladné podání dobového šatu určuje dobu jeho vzniku po r. 1850. Křížová cesta byla pro kostel pořízena někdy kolem r. 1770 dobrý pozdně barokním malířem, ale řada jejích obrazů utrpěla pozdějšími opravami.

Po severní straně přiléhá k lodi kostela kaple sv. Michala, zbudovaná na půdoryse elipsy v letech 1709 - 1710 a benedikovaná r. 1715. Po pravé straně vstupu do kaple je z její strany zrušené stavby zazděná kamenná deska s nápisem „Sepultura prosapiae Benidkorum se Veverzi et Misletina 1608“. Pověděli jsme výše, že michalské zasvěcení je prastaré, a není proto vyloučeno, že oválný půdorys barokní kaple připomínal zaniklou rotundu. Klenba kaple je vymalována velkým obrazem Madony, rámovaným čtyřmi medailony s obrazy církevních otců sv. Augustin, Ambrože, Jeronýma a Řehoře. Poslední z nich je signován „Joannes Christophorus Anneis den 17. Aug. 1729“. Malíř byl patrně synem krumlovského malíře Petra Antonína Anneise (Anýže), který pracoval ve Vimperku, Volarech a Vlachově Březí. Zcela výjimečný typ Madony, sedící na širokém trůně a chovající na ruce nahé dítě, byl patrně převzat z městské pečeti, darované městu zlatokorunským klášterem. Lze předpokládat, že pečeť reprodukovala milostný mariánský obraz, chovaný kdysi na Zlaté Koruně, či dokonce přímo v Netolicích. V tom případě by byla malba barokním ohlasem nezvěstné gotické deskové malby - laskavě něžná gesta dítěte vskutku ukazují na gotickou předlohu - a vítaně by nám doplnila představu o typech mariánských obrazů, ctěných v klášteře. Dva z andílků kolem madony nesou nápis „SVb tVa PraesIDIa CongVgIVnt SanCta Mater et VIrgo/ senatVs et DeMIssVs hVIas popVLVs NetoLICensIs“ (pod tvou ochranu, Boží Matko, se utíká rada i pokorný lid netolický - dvojí chronogram 1729). Další dva drží korunu a poslední čtyři žezlo, tulipán a růži.

Hlavní oltář kaple je rámován bohatou plastickou řezbou akantu se stuhou a v jeho středu je socha archanděla Michaela, porážejícího obrovského ďábla. Zleva nad mensou stojí sochy sv. Ant. Paduánského, Šimona, Judy Tadeáše a sv. Jana Nepomuckého. O řezbách platí totéž, co jsme pověděli o oltáři sv. Linharta. Jak dokonalé je podání akantu, tak rustikální až neumělé jsou sochy. Celek byl jistě hotov k benedici kaple r. 1715 a socha sv. Jana Nep. tedy citelně předstihla světcovu kanonizaci konanou až r. 1729.

Při východní straně stojí oltář sv. Barbory a tu se naopak nemůže vynadivit artismu rokokového řezbáře, který vytvořil postavu světice. Úcta ke sv. Barboře, ochránkyni horníků a patronce pokojné smrti, měla v Netolicích starou tradici. Už po polovině 17. století byla k děkanskému kostelu přistavěna její kaple a r. 1750 zřízeno zvláštní Bratrstvo sv. Barbory. Její socha, patrně stejná, kterou vidíme v michalské kapli, byla každoročně nošena v procesí a měla zřejmě bratrstvo důstojně reprezentovat. Neuvěřitelně dynamická řezba světice patří k tomu nejlepšímu, co rokoko u nás vytvořilo a vyjadřuje doslova rozkoš z tvorby. Naprosto suverénnímu podání pohybu odpovídá přebohaté řasení roucha a neuhasitelná žízeň po bohatství tvaru dává sv. Barboře deptat nejen ďáblíka pokušení, nýbrž i pohanského vládce Marciána. Odměnou za setrvání ve víře jí dvě okřídlené hlavičky andílků přidržují posvátný kalich. Postavu světice lze se vší pravděpodobností připsat řezbáři Jindřichu Weberovi, který v Netolicích v letech 1752 - 1760 vytvořil sochařskou výzdobu obou bočních oltářů děkanského kostela. J. Weber patřil jistě k nejlepším řezbářům našeho rokok, a přesto jde o osobnost téměř neznámou. Teprve z nověji publikovaných slezských zpráv poznáváme, že byl potomkem (synem nebo vnukem) dvorního schwarzenbergského sochaře Jana Baltasara Webera, pracujícího na krumlovském i třeboňském panství. Jeho starší bratr (či strýc) Jiří Leonard se usadil před r. 1700 ve slezské Svídnici a tvořil v duchu českého baroka v jejím širokém okolí až za Vratislav. Jindřicha Webera poznáváme nejprve r. 1747 při práci na kladrubském klášteře, krátce nato se usadil v Netolicích, kde řezal své sochy pro (např. v letech 1752 - 1754 oltář Zbičovaného Krista pro děkanský kostel v Prachaticích). Je-li naše připsání správné, je socha sv. Barbory (asi 1751) Weberovým chef - d´oeuvrem. Oltářík byl pro sochu sestaven dodatečně. Rokokové jsou pouze obě kartuše s malbou sv. Barbory a sv. Cecilie, kdežto obě ztrnulé sochy sv. Petra a Pavla po stranách ukazují i pod novým hrubým nátěrem bělobou tvrdé rysy řezbářství kolem r. 1650 a byly sem patrně přeneseny z některého jiného oltáře.

Čtyři výklenky v kapli osadily řezané sochy světců: po východní straně oltáře ochránce proti ohni sv. Florián, téměř stejně rustikální jako sochy na oltáři a jen o málo mladší, proti němu stojí patron rolníků sv. Isidor s rýčem, kynoucí rukou příchozím. Měkká řezba jeho sochy ukazuje k počínajícímu rokoku kolem r. 1740. Výklenky při vstupu patří českým patronům - sv. biskupu Vojtěchovi a sázavskému opatu Prokopovi, kterého hlídá jeho rozmarný čert. Obě jsou výtečné řezby na přelomu velkého barokního slohu a rokoka, kolem r. 1730. Čtyři obrazy evangelistů nad výklenky příznačně označil ještě r. 1913 Soupis památek jako bezcenné. Dnes považujeme oba obrazy za významné, možná dílo budějovického malíře F. J. Prokyše, kolem r. 1740.

Svatováclavský kostel v Netolicích překvapivě - jako v kapce vody - zrcadlí duchovní život národa od počátku křesťanství až po naše dny. Založen pro tržní osadu pod mohutným hradištěm, vybudován původně románsky a okrášlen raně gotickým presbytářem, stal se ještě koncem 16. století místem pokojného soužití různých vyznání. V baroku novostavbou kaple sv. Michala vzpomněl zašlého boje proti pohanství a tehdy také vzdal hold jako ochránkyni města P. Marii, tak i dědici české země sv. Václavu. Půvabně naivními řezbami sv. Jiří a sv. Martina tu vyprýštil lidový cit, naproti tomu socha sv. Barbory reprezentuje virtuosní umění své doby. Pečlivě uchováván a opatrován zůstává svědectvím bohatého kulturního života minulosti a stimulem k jeho rozvíjení dodnes.

Varhany u sv. Václava v Netolicích.

Znamenité varhany pocházejí z význačné barokní varhanářské dílny Pantočků z Dačic. Původně byly postaveny kolem r. 1733 pro kostel Nanebevzetí Panny Marie, zde opraveny krumlovským varhanářem Františkem Jüstlem r. 1848. R. 1867 byly přeneseny varhanářem Karlem Vocelkou do kostela sv. Václava. Ačkoliv se nástroji nevyhnuly některé pozdější úpravy, nebyla podstatně narušena autenticita varhanního stroje, a proto lze tyto varhany považovat za téměř originálně dochované. Dvoumanuálový nástroj, na Prachaticku jedinečný svého druhu, má v současné době positiv skrytý za poprsnicí kruchty, hrací stůl je vestavěn do vlastního positivu (pozdější úprava z 19. stol.), vzdušnice zásuvkové, traktura mechanická, oba manuály i pedál s krátkou oktávou. Spojka posouvací manuálová. Píšťalový fond je z valné většiny zcela původní. Dispozice odpovídá dobové praxi barokní představy varhanního projevu, specificky stříbřitý zvukový projev je však mezi srovnatelnými nástroji jedinečný, nezaměnitelně identifikovatelný, a předurčuje tak tento nástroj jak k liturgické potřebě, tak především k umělecky plnohodnotnému koncertnímu využití.